S láskou k plavání: 11 přínosů sportu

Tehdy jsem chodila na výtvarnou školu. Výtvarka mě moc bavila a sport byl jednoduše součástí mého života. Ve třetí třídě jsem se měla rozhodnout, jak budu pokračovat dál. Zůstanu u umění a budu podporovat svou kreativitu a tvořivost? Půjdu na plaveckou nebo házenkářskou školu? Nebo budu tenistka? Všechny možnosti pro mě byly otevřené.

Bylo mi 9 a toto není snadné rozhodnutí ani pro dospělého člověka. Vybavuju si, že mi to bylo celkem jedno a tolik mi na tom nezáleželo.

Táta měl se mnou evidentně jiné plány a snažil se mě nasměrovat k plavání. Na rodinné oslavě jsem zaslechla jeho rozhovor s mou sestřenicí, která na plaveckou už chodila. Požádal ji, ať mě přesvědčí, že je plavání super. 

A tak o chvíli později sehráli nenápadnou scénku a sestřenice mi povyprávěla, jak je plavání perfektní. Sice mi bylo 9, ale hloupá jsem nebyla. Nějaká část ve mě, už z principu neměla v plánu na tuto lákavou nabídku kývnou. Poté mi začala vyprávět o skvělé třídě, úžasných lidech, báječné partě a nejlepších kamarádech.

Cink, cink, cink! Tady se trefila, protože toto jsem si moc přála. Kvůli tomuto jsem na plaveckou nakonec šla. Musím uznat, že nejraději vzpomínám na náš kolektiv, lyžáky, sjíždění vody, plavecké soustředění a závody přes noc. Se spolužáky se stýkám dodnes. Jsou to lidi, kterým můžu důvěřovat a mají speciální místo v mém srdci. 

Jak tedy vypadala má plavecká kariéra? Je tam pár věcí, které stojí za zmínku. Cíl závodního plavání bylo splnit limit na mistrovství ČR a následně zvítězit. Nic víc, nic míň. Tak jsem to alespoň vnímala. 

Limit jsem splnila bohužel pouze jednou a byla jsem jediná, a tak se mnou na mistrovství nechtěl jet žádný z trenérů. Od té doby jsem to už nikdy nezopakovala a cítila jsem to jako velkou prohru.

Jako starší ročník ve třídě jsem závodila s o rok staršími, což znamenalo těžší limity. Celou dobu jsem to vnímala jako velkou nespravedlnost a handicap. 

Tato frustrace se samozřejmě odrazila na celém výkonu. Na tréninkách jsem byla excelentní a trhala jsem si osobní rekordy. Na závodech bylo vše jinak. Často se také stávalo, že ve chvíli, kdy jsem byla v nejlepší formě, onemocněla jsem a jako by byla všechna dřina zbytečná a všechno přišlo vniveč.

Mojí disciplínou bylo 400 nebo 800 m kraulem. Stejně jako o dálkových běžcích, tak o plavcích, to leccos vypovídá. Sprinter soustředí maximum energie do výbušného a krátkého momentu. 

Je to i divácky velmi zajímavé. V případě plavců všude stříká voda a všichni mají pocit, že se něco děje. Diváci povzbuzují celý závod a za krátkou dobu se ví výsledek – kdo vyhrál a jaký měl čas. Easy.

Plavání delších tratí je o něčem jiném. Je to o vnitřním klidu, vlastní regulaci, dechu, schopnosti odhadnout a rozvrhnout síly a udržet tempo. To je úplně jiná esence. 

Člověk to musí mít v sobě. Říkám tomu klid Samuraje. Prostě jen dýcháš. Jsi uvnitřněná a neřešíš, co se děje kolem tebe. Jsi jen sama se sebou a sama za sebe. K tomu se plynule, pravidelně a rytmicky pohybuješ. Cítíš vodu a každé tempo. Byly to mé introvertní chvilky, které dodnes potřebuju.

Na závodech se tyto délky plavali většinou jako poslední. Většina diváků a ostatních plavců byli už na obědě nebo doma a my tam zůstali často sami jen s trenérem a nejbližšíma z plaveckého klubu. Ono to nebylo tak zajímavé a plné emocí, jako sprint.

Odplavala jsem celou základní školu a chvíli jsem byla i ve vrcholáku na střední. Tam jsem velice rychle zjistila, že to není pro mě. Jakmile jsem s plaváním skončila, otevřeli se mi nové a lepší dveře v tanci a stala jsem se lektorkou. O mé lásce k tanci si můžeš přečíst v dalším článku.

Mám naplaváno snad na 10 životů dopředu. Několik let poté jsem cítila velkou nechuť a při myšlence na plavání se mi dělalo nevolno. Smrad chloru poznám na kilometry daleko.

No nebyla to moje srdcová záležitost. Tělo mi dlouho říkalo, že mu to nevyhovuje, ale já jsem ho neslyšela. Vlastně jsem ani nevěděla, že se mnou tělo může komunikovat. Na druhou stranu vidím, jak to bylo důležité a přínosné pro můj život. 

• Naučilo mě to disciplíny, pravidelnosti a píle. Když si dám cíl, tak za ním pravidelně, ustavičně a dlouhodobě jdu. 

• Jsem zvyklá na překážky a beru je jako součást procesu. 

• Umím jít na anebo i za hranu svých možností. Když nemůžu, tak ještě přeci třikrát můžu.

• Jsem vytrvalá a mám v sobě klid Samuraje.

Tyto dovednosti dodnes využívám v osobním životě i podnikání. Vyživovala a posilovala jsem tak svého vnitřního muže, svého plavce a krále moří Neptuna.

Jenže… Má vnitřní žena nedostala žádný prostor. Dokonce vím, že to byla jedna z věcí, která mě odpojila od mého ženství a od mého já. 

• Znecitlivělo mě to. 

• Nenaslouchala jsem sobě a svým potřebám.

• Nerespektovala jsem své tělo a jeho potřeby. 

• Neustále jsem vyžadovala víc, lépe a rychleji.

• Cítila jsem velký tlak na výkon, od kterého je pro mě dodnes těžké se oprostit.

• Byla jsem zvyklá cokoliv natlačit a silou urvat. Pravdou je, že mi v tom nikdy nebylo dobře.

Významnou roli v tomto příběhu sehrál můj táta. Dlouho jsem se na něj zlobila, protože jsem cítila tlak z jeho strany. Část mě totiž chtěla být hodnou holčičkou, kterou má její tatínek rád. V dospělosti jsem se odvážila zeptat se ho, proč tak moc chtěl, abych sportovala.

Jeho odpověď byla: „Natálko, když mi umřel v dětství tatínek, tak jsem se našel ve sportu. Díky němu jsem se v životě neztratil. Chtěl jsem, aby si sportovala, aby ses v životě také neztratila.”

1. Překonání strachu: Tato zkušenost mi ukázala, že strach je možné překonat s trpělivostí a odhodláním.
2. Hodnota disciplíny: Plavání mi vštípilo disciplínu a schopnost stanovit si a dosáhnout cíle. Tyto dovednosti jsou nesmírně cenné nejen ve sportu, ale ve všech oblastech života.
3. Důležitost rovnováhy: Ačkoli mě sport naučil hodně o odolnosti a cílevědomosti, ukázal mi také, jak snadno se můžu odpojit od svého těla a emocí. Učila jsem se, jak důležité je najít rovnováhu mezi fyzickou aktivitou a emocionálním zdravím.
4. Síla komunity: Společenství, které se tvoří kolem sportovních aktivit, může být zdrojem velké podpory a přátelství. Uvědomila jsem si, jak cenné jsou tyto vztahy.
5. Osobní integrita a autenticita: Moje zkušenosti ve sportu mi pomohly lépe porozumět tomu, co opravdu potřebuji a co je pro mě důležité. Učila jsem se naslouchat svému tělu a srdci, což je zásadní pro udržení integrity a autenticity v osobním i profesionálním životě.
6. Přijetí sebe sama: Naučila jsem se přijímat své výhry i prohry. Každá zkušenost, ať už dobrá nebo špatná, přispívá k tvému osobnímu růstu. Pomáhá ti vyrovnat se s výzvami a překonat obtíže.
7. Význam péče o psychiku sportovce: Dříve se kladl důraz na fyzickou kondici, zatímco emocionální a mentální aspekty byly zanedbávány. Toto zanedbání mohlo vést k psychickému vyhoření. Dnes se již více uznává důležitost mentálního zdraví, a moderní tréninkové programy zahrnují metody pro posílení psychické odolnosti a zvládání stresu.
8. Důležitost otevřené komunikace: Otevřený dialog mezi rodiči a dětmi pomáhá objasnit motivace a očekávání. Ukázalo se, že důvody mého táty k vedení ke sportu, byly z lásky a snahy o to nejlepší pro mě. Vycházel přitom ze své vlastní zkušenosti a za to se na něj nemůžu zlobit. 
9. Nové začíná, když staré končí: Brzy jsem pochopila, že každý konec může být novým začátkem. Jakmile jsem opustila bazén, objevila jsem svět tance, který mi otevřel dveře k novým zkušenostem a k hlubšímu spojení s mým ženstvím a tvořivostí. Tanec mi nabídl prostor pro sebevyjádření a seberealizaci, který jsem ve sportovním světě postrádala.
10. Naslouchání svému tělu: Sport mě naučil rozpoznávat signály únavy, bolesti nebo potřeby regenerace. Respekt k těmto signálům je základem nejen pro sportovní výkony, ale i pro celkové zdraví a pohodu.
11. Ze strašpytla vrcholným sportovcem: Ano, jde to. Úspěch vyžaduje více než tvrdou práci, překonávání neúspěchů a učení se z chyb. Jde i o to, jak moudře dokážeš ustoupit a dáš si prostor k fyzické i mentální regeneraci.